Také jste nespočetněkrát slyšeli, že dát úsměv nic nestojí, ale přinese hodně tomu, komu ho dáváte? Také jste tomu, jako já, nevěnovali příliš mnoho pozornosti? Také jste se dosud nepozastavovali nad sílou úsměvu?
Tak to, prosím, změňte.
Zkuste rozdávat úsměvy a všímat si reakcí ostatních. Usmívejte se a všímejte si, co to dělá s vaším rozpoložením a vaší náladou.
Celý život jsem poslouchala a dosud poslouchám poznámky, že jsem taková vážná, zamyšlená, až přísná. Že se moc neusmívám. Brala jsem to a dosud beru tak, že je to součást mé osobnosti, že ke mně úsměv moc nepatří, že jsem prostě taková. Ale musím přiznat, že ve mě hlodá červíček, který se mě snaží zviklat a já si mnohem více uvědomuji. A doufám, že uvědomění je prvním krokem ke změně. Uvidíme… Začalo to dvěma věcmi:
- jednak jsem zažila pár příkladů, kdy jsem úsměv u druhých sama postrádala. Např. při vyřizování víza na indickém velvyslanectví. Paní byla velice milá, poradila, zdálo se, že se mi snaží pomoci. Ale celou dobu si zachovala kamennou tvář. Vůbec žádný náznak úsměvu, který by dodal jejímu jednání trochu lidskosti a přesvědčivosti. Nebo lékařka, která mi oznamovala skličující diagnózu. Snažila se sice najít nějaká pozitivní fakta, abych si věci moc nebrala, ale její obličej nijak neměnil výraz. V tu chvíli mi tam chyběl onen povzbuzující typ úsměvu, který dodá energii a vůli. Takové věci mi postupně otvírají oči…
- a pohled z druhé strany, kdy nejde pouze o rozdávání radosti druhým. Kromě toho, že se tedy ta radost od druhých vrací k nám, jde i o to, že naše mysl začne podvědomě na úsměv reagovat. Zjistila jsem, že když se začnu usmívat, přestože jsem unavená, přestože mi je spíš do pláče, přestože se zlobím na celý svět, moje nálada se začne postupně tomu úsměvu přizpůsobovat a zlepší se. Najednou už věci nejsou tak černé a smutné a sluníčko vystrkuje paprsky za mraky… Možná naivně jednoduché, taková nenápadná maličkost, ale u mě funguje a třeba to zabere i na vás.
Tak ještě připomínám slova neznámého klasika:
„S úsměvem jde všechno líp.“