Když jsem nastoupila na jednu ze svých prvních pozic, pracovala jsem se manažerem, který pro mě byl v mnohém vzorem. Byl to člověk velice přátelský, vzdělaný, chytrý, komunikativní, efektivní, … Měl však jednu vlastnost, která mi dodnes utkvěla. Neuměl přiznat vlastní chybu. Kdykoli na něco zapomněl, vždycky našel spoustu důvodů, proč se to stalo. Jenže všechny směřovaly k ostatním, žádný k němu samému. Nikdy jsem ho neslyšela říct: „Udělal jsem chybu. Omlouvám se.“
Díky tomu se pro mě stal vzorem i v tomto. Od té doby se snažím být jiná a snažím se otevřeně přihlásit, když na něco zapomenu, něco popletu, něco udělám špatně, atd. A všímám si, že spousta lídrů, kterých si vážím, dělají totéž. Připustí, že nejsou neomylní, že se něco nepovedlo, nesnaží se věc zamést pod koberec. Naopak, přemýšlí, co bylo příčinou onoho pochybení a co jde příště udělat jinak a lépe. Jak chybu napravit a jak jí v budoucnu předcházet.
A co vy, umíte přiznat vlastní chybu?
Myslím, že najdete typy chyb a typy situací, kdy se vám vlastní pomýlení přiznává snadno. Ale určitě jsou i jiné typy chyb a jiné typy situací, kdy se za svůj omyl stydíte, kdy sami nechcete uvěřit, že se něco takového stalo právě vám, kdy nemáte zkrátka odvahu jít s barvou ven. Vězte však, že silný člověk je připraven dělat chyby a nebojí se je přiznat. Chybovat je lidské, chybovat je přirozené. Je však třeba být připraven za chyby nést zodpovědnost a být připraven se poprat s případnými následky. Ať jsou jakkoli nepříjemné. Přiznání vlastní chyby je důležitým krokem na cestě k nápravě následků a také na cestě za vlastním učením a rozvojem. S každou překonanou překážkou je člověk silnější a stejně tak to platí pro každou přiznanou chybu.
Vždy mějte na paměti, že chybami se člověk učí… Více viz jedno z mých minulých zamyšlení…