Už několikrát se mi stalo, že se ve firmě prováděly změny. Užitečné a přínosné, ale změny. Ale nebyly včas sdíleny. Panovalo dlouhé mlčení. Díky tomu se u nás zabydlela nejistota a napjaté očekávání. A nervozita. A menší zaměření na práci a dosahování výsledků. Proč taky, „když vlastně nevím, jestli ty výsledky vůbec k něčemu budou“. A to mě přivádí k zamyšlení na téma mlčení.
Mlčení je velmi silný nástroj, zejména v souvislosti s komunikací, neboť nám umožňuje naslouchat (více viz mé minulé zamyšlení „Nasloucháme druhým?„) a dává prostor druhé straně. Zkusili jste někdy mlčet při vyjednávání? Ovšem jsou i chvíle a situace, kdy je lepší mluvit. Mluvit, vysvětlovat, sdělovat fakta, sdílet emoce, projevovat porozumění a účast. Viz příklad výše. A jak se v tom vyznat? Zkousila jsem sepsat seznam:
Kdy mlčet?
- Při čekání na odpověď. A klidně to čekání může pro vás být dlouhé. Vnímání běhu času je subjektivní a v těchto chvílích obzvlášť.
- Někdo jiný mluví.
- Někdo jiný je tázán.
- Nemám co říct. Někdy může být užitečné sdělit, že nemám co říct.
- Podílím se na udržení tajemství. A možná ani není žádoucí, aby se vědělo, že se nějaké tajemství chystá.
- V návalu negativních emocí. A je jedno, jestli emoce ovládají mě nebo komunikačního partnera.
A kdy určitě mluvit?
- Jsem tázán.
- Iniciuji dialog.
- Něco se mění a vím co, jak a proč se to mění.
- Roste šuškanda a s tím často i napětí.
- Mám zajímavý nápad či důležitý fakt. Jen si musím dát pozor, s kým nápad či fakt sdílím (nechci být přece drbna) a jak své sdělení načasuji (stále platí „mlčím, když někdo jiný mluví“).
- Všichni ostatní mlčí a je třeba dát věci do pohybu.
Něco podstatného, co bych měla doplnit? Nedělám si ambice podat neprůstřelný seznam situací, spíše jsem chtěla dát podnět k zamyšlení. A třeba i ke změně dosavadních zvyků v chování. Já sama mám určitě na čem pracovat. Že bych začala s emočně vypjatými situacemi? Nesmím se příště nechat vyprovokovat.