Nedávno jsem vyprávěla svému muži historku, kterak jedné mamince v parku ruply nervy, když její asi tříletý chlapeček nabral na kole směr potok a ona ho chytila ve vteřině poslední. Terčem jejího výlevu se stal můj pes, který se v době incidentu pohyboval asi dvě stě metrů daleko a nikoho ze zúčastněných si nevšímal. V podstatě banální historka. Historka o unavené mamince, které ujely nervy. (Jak dobře to teď znám.) A asi reakce mého muže byla banální. „Měla’s jí říct, že…“ (a následovala snůška možných protivýpadů). Ovšem mě ta věta dopálila. Proč mi povídá, co jsem měla udělat?! A proč mi dává do pusy něco, co by možná řekl on?!
Proč mě jen tak neposlouchá?!
Dlouho jsem nemohla přijít na to, proč mě taková maličkost tolik rozhodila. Myslím, že už vím… Kdyby skutečně naslouchal a nechal mě v klidu domluvit, nechal by dojet i můj proces reflexe, který se spustil tím, že jsem mu začala historku povídat. Nebyla jsem z té situace nadšená, protože nemám ráda konflikty a ještě méně ráda je vyvolávám. Potřebovala jsem si všechno znovu projít a ujasnit si, co přesně se stalo, jak se to stalo a proč se to stalo. A na základě toho se rozhodnout, zda jsem jednala správně. A teprve poté, co mám jasno ve svých myšlenkách a postojích, jsem připravena přijímat rady a doporučení. Teprve teď je ta správná chvíle na formulování toho, co udělat příště jinak a lépe.
A věřím, že tak to je u lidí obecně. Často si stěžujeme na nevyžádané rady. Mnohdy to není o tom, že rady přicházejí bez vyzvání, ale spíše o tom, že přicházejí v nevhodný okamžik, kdy jsme ještě nedozráli k tomu, abychom je byli schopni a ochotni poslouchat a případně i přijmout. A to je jeden z důvodů, proč je tak důležité naslouchání. Kdo naslouchá, rozumí i tomu, co není vyřčeno. A tak umí lépe načasovat, lépe naformulovat a celkově lépe (rozuměj efektivněji) použít svá sdělení.