Scénka z dětského hřiště, která mě přiměla k zamyšlení o lidském soužití. Odehrála se mezi dvěma asi pětiletými hochy: Otík má autíčko a zřejmě ho chce využít jako nástroj pro seznámení s Pájou. Jde za Pájou a autíčko Pájovi nabízí. Pája však nechápe, proč by ho mělo autíčko zajímat, když si zrovna hraje na kuchaře, a autíčko odmítá. Opakovaně. I po naléhání své maminky. Načež Otík spustí křik. Rodiče ho utěšují a Pája si hraje dál na kuchaře.
Pája je pro mě zosobnění oné dětské čistoty a upřímnosti. Dělá to, co mu dává smysl, a není svázán společenskými zvyklostmi a zdvořilostmi. Já bych si určitě autíčko na chvíli vzala a předstírala zájem, protože bych chtěla Otíkovi udělat radost. Zdá se však, že to nemusí být v souladu s naší lidskou přirozeností…
Co myslíte, je dobré dělat něco, co nás možná úplně nenaplňuje, jenom proto, že to někomu jinému udělá radost?
Podle mě neexistuje jednoznačná odpověď. Mě se třeba vrací poučka ze základní školy (nebo z gymplu?), že dle Aristotela je člověk tvor společenský (zoon politikon). Člověk inklinuje k životu ve společnosti. Vyhledává přítomnost ostatních lidí a vytváří skupiny. A soužití více lidí ve skupině je možné pouze v případě, že se všichni navzájem respektují. Že věří v hodnotu každého jednotlivce a že jsou schopni sami sebe v některých věcech a některých obdobích upozadit ve prospěch většiny či ostatních.
„Politikon“ v Aristotelově pojmu odkazuje na to, že být společenský znamená ve své podstatě být politický. Politiku vysvětluje wikipedie jako „mnohoznačný pojem obvykle označující proces a metodu rozhodování určité skupiny lidí s pluralitními zájmy a názory“. Politický člověk dle mého mínění je tedy takový člověk, který se dokáže orientovat ve světě různých zájmů, názorů a přístupů. Člověk, který ovládá mechanismy k dosahování cíle ve změti těchto zájmů, názorů a přístupů. Člověk, který zvládá neustálé napětí, je schopen i ochoten vést boj za prosazení zájmů prostřednictvím budování a udržování vztahů s ostatními. Zní to krkolomně, ve zkratce jde o to, že klidné soužití ve skupině vyžaduje spoustu práce a úsilí.
Zpět k Pájovi a jeho neochotě přijmout autíčko… Výsledek v tomto případě je jasný – k navázání vztahu nedošlo, kluci skupinu vytvářet nezačali. Každý zůstal součástí své původní skupiny, tj. rodiny. Každý si pak hrál v jiné části hřiště. Našli tedy způsob jak fungovat vedle sebe. A tak je to taky v pořádku.